Jak fyzicky namáhavá tahle cesta pro tebe jako vozíčkáře byla?
Pro klasického vozíčkáře by to asi bylo hodně obtížné, sedět třeba 300 nebo 600 kilometrů v kuse, pro mě to zase tak těžké nebylo. Pro mě byla obtížnější akce, když jsme byli v horách na Ukrajině, kde jsme jen na vozíku a po svých absolvovali hřebenovky a různě tam lezli. U téhle cesty bylo nejhorší vydržet takovou dobu sedět v sajdkáře, ale zase na druhou stranu se pořád bylo na co dívat, třeba když jsme projížděli Alpy, tak byly krásně zasněžené vrcholky. Jen bylo důležité, abych si občas přesedl, protože mě bolely nohy, ale zvládnul jsem si i občas dát šlofíka, i když jen hodně krátkého.

Kolik vás jelo?
Vozíčkář jsem byl sám, vezl mě Radek Kriegler a na druhé motorce jel cestovatel Petr Hošťálek, který o svých výpravách taky píše knížky. O té naší možná jedna vyjde příští rok.

Jak vůbec nápad na tuhle cestu vznikl?
Napadlo to Radka, který zavolal řediteli pražského Jedličkova ústavu Honzovi Pičmanovi, že by chtěl zkusit vzít s sebou do sajdkáru někoho z lidí z Jedličkárny. Jenže tam na to nikdo moc nemá fyzičku, takže Honza Radkovi doporučil mě jako absolventa. Já jsem si nechal vysvětlit, co to bude obnášet a dost mě to lákalo. V Maroku a vlastně vůbec v Africe jsem ještě nikdy nebyl a já moc rád cestuju. Tak jsem si řekl, že to buď zvládnu, nebo ne. Abych byl upřímný, tak jsem si třeba 500 kilometrů v sajdkáře nedokázal představit.

Co všechno jste na cestě viděli?
Cestou tam jsme stavěli v Alpách, ale jinak jsme hodně jeli, chtěli jsme se dostat co nejrychleji do Maroka. V něm je nádherná příroda, historická města s památkami, prostě paráda. Dojeli jsme do Casablanky, kde mě přivítal starosta a dal mi pohár a vlajku za to, že jsem dojel. Celkem jsme si na cestu tam vyhradili týden, další týden na pobyt v Maroku a týden měla trvat cesta zpět, jenže já jsem chtěl stihnout první kolo florbalové ligy, takže jsme to o něco zrychlili, abychom dorazili už v pátek 2. května. Poslední den jsme kvůli tomu ujeli zhruba 1200 kilometrů.

Co se ti na Maroku líbilo nejvíc?
Rozhodně příroda. Ta je skutečně nádherná – hory, poušť, na Sahaře jsem se dokonce svezl na velbloudovi, jsou tam krásné duny, historická města postavená z písku a hlíny… na druhou stranu je ale hodně žebráků v ulicích, žebrají i děti… Určitě je dobře Maroko vidět, ale žít bych tam nemohl. Pro mě je taky nepochopitelný islám. Třeba jak se chovají k ženám. Viděli jsme například chlapíka, který jel po poli na oslovi, a vedle něj šla jeho žena, která zvíře vedla, k tomu na sobě měla dva balíky slámy a vepředu v šátku dítě.

Jak se v Maroku vozíčkáři pohybují?
V přírodě to celkem jde, i když tam jsou bariéry, třeba kamenité cesty, taky v ní samozřejmě nejsou toalety. V ulicích je to ale horší, protože jsou převážně dlážděné a jsou v nich díry, taky jsou hodně kopcovité, někde je třeba jen ušlapaná hlína… dá se tam pohybovat, ale těžko.

Máš v plánu nějakou další expedici?
Zatím ne, ale uvažoval jsem o tom, že bychom mohli někam tady po Evropě, kde je hezká příroda, převézt motorky a několik vozíčkářů by tam přeletělo letadlem, aby si ušetřili ten dlouhý přejezd, a tam bychom pak všichni jezdili. Uvidíme.