Když jsem vždycky na začátku paralympijských her probíhala ke skříňkám s uloženými věcmi na konci pracovny v Hlavním tiskovém středisku, míjela jsem v chvatu vypolstrované prázdné sedačky v odpočívárně. Po prvním týdnu se ovšem začaly zaplňovat. Ono není moc divu, já nevím, jak kdo, ale náš českotelevizní tým funguje tak, že ráno vstanem tak, abychom do sebe naházeli nějaké jídlo a zhruba od devíti byli práce schopní. No a poslední obrázky trasujeme do Česka od 23:00 do 23:10. Takže si klidně můžete spočítat, kolik hodin denně pracujeme, plus si přidejte, že velké zatížení trvá bez přestávky a bez víkendů už od 8. srpna, kdy začaly olympijské hry.

Proto takový pěkný, pohodlný gaučík v pressáči na trávení krátké pauzy, která se přes den sem tam vyskytne, prostě láká a poslední dva dny jsou na něj pomalu rezervace. Jeho svodům jsem neodolala ani já včera a na pěkných 25 minutek jsem to zabalila, přikrytá mikinou, protože klimatizace tady opravdu chladí. Vzbudil mě o deset minut dřív, než jsem chtěla, nařízený budík vedlespícího čínského kolegy, který má v mobilu stejnou melodii jako já . Jak ale můžete vidět na fotce z cyklistiky od Dana Pavlise, dobrovolníci tu takový komfort jako novináři zdaleka nemají. Prostě kde padneš, tam ležíš.
 

P. S.: Jinak bych trochu polemizovala s pohledem Jirky Boušky na ovzduší v Pekingu, i když s ním jinak nepolemizuju nikdy , podle zkušeností kolegů, kteří tady byli během olympijských her, tu bylo daleko horší ovzduší, a odpovídalo obrázkům, které se vysílaly u nás doma, teprve na paralympijské hry se udělalo lépe, za což jsem se svým astmatem dost vděčná, a podle všeho je to tím, že opatření, která Číňané připravili (omezení provozu, zavření některých továren), začalo fungovat později, než očekávali.